Byl(a) první „sirkař(ka)“ v Čechách žena?

12.09.2021 18:55

Více jak rok trvající spolupráce při hledání informací o životě a podnikání A. M. Pollaka, nás zavedla často na další cestičky sirkařské historie.

Je těžké oddolat a nevydat se za osudy sirkařú a v našem případě za historií sirkařky. Podnětem byl nález inzerátu z roku 1836, který uváděl továrnu na zápalky v Praze, kterou provozovala Rosa Ehrlich. Do té doby se o uvedené výrobě vědělo jen velice málo a tak Milan Tomášek odložil svoje bádání o Eksteinovských sirkárnách na Plzeňsku a začal pátrat po osudech této dámy. A bádání to bylo opravdu zajímavé, jeho výsledek se můžete dočíst v článku a stahnout v příloze. Dovoluje si tak předložit filumenistické veřejnosti návrh "na změnu historie filumenie v Čechách" a těší se na případnou diskuzi o tomto tématu. Bueu rád, za jakékoliv podněty nebo připomínky, které zašlete na jeho adresu m.tomasek@seznam.cz. Podrobnosti a podklady z tohoto bádání budou v brzké době zveřejněny na našem badatelském serveru www.fbadatelna.cz

Luděk Trejbal

 

    Asi každý filumenista zná historku, jak se Vojtěch Scheinost učil ve Vídni na truhláře, kde po vyučení získal místo u výrobce zápalek Stefana Romera.
    Z oznámení zveřejněného v Amtsblatt zur Prager Zeitung dne 20. 7. 1837 lze vyčíst, že Romer obdržel privilegium na výrobu zápalné hmoty už dne 4. 1. 1834. Mladý Scheinost měl tedy dostatek času na obhlédnutí situace. U Romera poznal svoji budoucí ženu Marii Urbancovou a společně pak odnesli tajemství výroby sirek do Čech, kde v roce 1839 začali jako první vyrábět zápalky. Tak lze asi ve stručnosti shrnout dosud zveřejňované počátky výroby sirek v Čechách.
 

    Na tomto místě mohu přispět možná zajímavým „dřívkem“ do stále plápolajícího ohně diskuze o přesném roku počátku Scheinostova sirkařství v Sušici. Ve Státním oblastním archívu v Plzni je v materiálech Obchodní a živnostenské komory v Plzni pod inventárním číslem 408 vedena složka Průmysl – sirkařství. Překvapivě neobsahuje takřka nic kolem sirkáren, jen výkazy o cenách zboží každodenní potřeby od roku 1903, ale nakonec i jedinou složku, která se opravdu výroby zápalek týká. V roce 1905 byl (pro mě z neznámého důvodu, ale možná že šlo jen o „reklamní“ kampaň) zájem ustanovit „prvního českého sirkaře“. Ve složce je tak uložen dopis Vývozního spolku pro Čechy, Moravu a Slezsko v Praze, kterým se dne 21. 2. 1905 dotazují na to: …která česká továrna na zápalky jest nejstarší a zda která z nich oprávněna jest názvu … česká ... nebo první…, nejstarší česká... užívati.
    Podobný dopis přišel také dne 23. 5. 1905 z Obchodnické jednoty pro Moravu a Slezsko v Brně, kde se dotazují: …které výrobny a továrny v obvodu komory existují a po jakou již asi dobu… Mimochodem velice zajímavý poznatek o práci úředníků té doby je v tom, že odpověď na dopis Obchodnické jednoty je datována 25.5.1905, tedy pouhé dva dny po obdržení dotazu… Odpověď na dotaz vývozního spolku trvala déle, odešla „až“ 11. 3. 1905. Bylo to ale proto, že komora začala zjišťovat, jak to s těmi „prvními českými sirkárnami“ bylo.

    Nemohl tak být opomenut rod Scheinostů a my se tak na dalších stránkách můžeme začíst do poměrně hodně emotivní odpovědi Františka Scheinosta, syna sušického Vojtěcha. 

    V tomto dopise František Scheinost píše, že zasílá komoře 8 příloh, ze kterých je zřejmé, že jeho otec založil sirkárnu v Sušici v roce 1838! Bohužel, tyto přílohy vrátila komora jejich majiteli, jak se dozvídáme z uctivého textu uložené kopie průvodního dopisu ze dne 26. 5. 1905: Vracejíc Vašemu Blahorodí všechna s váženým Vaším přípisem ze dne 3. března t.r. laskavě nám zapůjčená data o založení a vývoji sirkařského průmyslu v Sušici, prosíme abyste za ochotu zapůjčením tohoto cenného materiálu nám prokázanou přijal srdečné naše díky.

    Přílohy dokazující vznik sirkařství v Sušici v roce 1838 tedy nemáme, ale dopis Františka Scheinosta ano. Nehodnotím dále uvedené informace, jen je předkládám. Každý si tak může udělat názor na pravdivost dopisu nebo oprávněnost tvrzení o zahájení výroby v roce 1838… Následující čtyři listy dopisu otiskujeme v původní podobě.


 


  Byl ale skutečně Scheinost první? Jak mi sdělil známý sběratel, pan František Šádek, podle jeho zjištění byl asi prvním Čechem, který dělal sirky, trutnovský Eitrich, který je vyráběl pravděpodobně už v roce 1835. Jenže jeho výroba nebyla v Čechách, ale v Budapešti. Podobně je to se sirkařem Michaelem Exlem, o kterém psal pan František Neubauer ve studii v roce 2014. Exl podle této práce měl vyrábět sirky už v roce 1833, ale v Bratislavě. Zajímavou polemiku o prvenství se dočteme v bakalářské práci Martiny Bartošové z roku 2009 s názvem Sirkařství v Kyšperku a okolí, kde se hovoří o jménu František Čada a zahájení výroby v roce 1834, ale nějaký zásadní důkaz o jeho prvenství chybí.
    Pro situaci v Čechách je tak důležitější informace, kterou zmiňoval už náš největší filumenistický badatel, pan Jiří Šperk. Ve Filumenii č. 1/2002 se v článku Pražské sirkařství 1838-1898 zmiňuje o tom, že karlínský podnik Raspe a Ehrlich vyráběl tzv. obyčejné sirky (z chlorečnanu draselného a sirného květu) asi už v roce 1838, pak ale doslova píše: „…Na rok 1836 však nevěřím – zaručeně ne na manufakturní rozsah výroby…“ A tady si dovolím, přes veškerou ohromnou úctu, co k dílu pana Šperka chovám, nesouhlasit, resp. spíše doplnit to, co pan Šperk tušil, ale ve své době se nepodařilo doložit. Náhodou jsem totiž při hledání narazil na reklamu v Intelligenzblatt zur Prager Zeitung ze dne 4. 8. 1836. A tady se můžeme dočíst zhruba toto: Rosa Ehrlich obdržela nejvyšší privilegium, což jí umožnilo svoji, v Čechách první továrnu na sirky, rozšířit a vylepšit svoje výrobky tak, aby ještě lépe škrtaly a hořely…
    V inzerátu je uvedena adresa továrny v Karlíně (tehdy u Prahy), v domě U zlaté kotvy číslo 37.
To, že si Rosa Ehrlich nazvala svoji výrobu „továrnou“ mohla být možná trochu nadsázka, ale na druhou stranu se zde píše o uděleném privilegiu, a to se běžně nevydávalo „domácím výrobám“, navíc už jen vyřízení patentu stálo nemalé finanční prostředky, v tomto případě 35 zlatých.

Možná je na místě upřesnit, co to vlastně bylo „privilegium“. Jednalo se o předchůdce patentové ochrany, a tady si dovolím doslova opsat informaci z webu svetvedy.cz, kde se v článku „Patenty včera a dnes“ píše: „…Za první zákonnou úpravu ochrany vynálezů lze však považovat až císařský patent (literae patentes) z roku 1832 vydaný Františkem II. Podle tohoto patentu, ve smyslu projevu vůle panovníka, bylo uděleno za dvacet let jeho uplatňování přes 5000 privilegií na vynálezy. Na sklonku 19. století byl pro rakouskou část monarchie vydán nový patentový zákon č. 30 říšského zákoníku ze dne 11. ledna 1897, který platil na území Československa v podstatě až do 31. 3. 1952…“

    Pořád to celé ale mohl být jen reklamní článek v deníku, který se nemusel úplně zakládat na pravdě. Rozhodující byla existence samotného privilegia. A to se skutečně podařilo najít! Rakouský Archiv der Technischen Universität, Wien shromažďuje a spravuje patenty od počátku patentového zákona až do roku 1852. A tady, pod registračním číslem N. 2579, se skrývala žádost Rosy Ehrlich o udělení privilegia ze dne 24. 3. 1836.

    V žádosti se píše asi toto: Rosa Ehrlich, manželka obchodníka Moritze Ehrlicha, bytem v Karlíně N.C. 92 popisuje nové vylepšení, které v zásadě spočívá v tom, že v této zlepšené výrobě zápalek jsou sirky místo kulatého tvaru vyráběny čtyřhranné, a v zapečetěném popisu pak udává používaná množství jednotlivých surovin. Nový postup by měl zabezpečit menší možnost chybovosti, omezit nebezpečí požáru a zlevnit výrobu.

    Pro nás možná banální záležitost, ale na tehdejší poměry to asi muselo být důležité. Je třeba si uvědomit, že výroba sirek byla v plenkách a tak každá změna byla podstatná. Co je ale velice zajímavé, tak v samostatné příloze uvedený postup výroby zápalek. Díky pomoci se samotným přečtením textu a také překladem, kterou mi při mém bádání už dlouhodobě poskytuje skvělá paní Mgr. Jana Kopečková, se můžeme dozvědět recept na výrobu těchto upravených sirek. V příloze žádosti se píše:

Pro přípravu směsi na sirky vezmu na 15 000 kusů dřívek 2 loty chlorečnanu draselného, 1 ½ lotu sirného květu a pro vylepšení a zlevnění směsi 2 loty kalafuny místo klovatiny k upevnění směsi na dřívku, vezmu 1 lot bílé křídy a ½ lotu cukru, tím směs současně nezvětší objem tak jako při použití klovatiny, přitom ale směs je na dřívku dobře upevněna a celkově má směs při použití těchto levných surovin větší objem a její výroba je levnější. Všechny zde uváděné suroviny lze do sebe dobře zamíchat v jedné skleněné nádobě při dodání 1/8 Sdl (žejdlíku) vody, čímž je dokončena výroba směsi pro výrobu sirek. Červené barvy se potom docílí ještě přidáním ½ lotu rumělky nebo jiné suroviny s podobným účinkem.

 

    Teď už víme, že se nejednalo o dnes běžné fosforové zápalky, které až o pár let později „dovezl“ z Vídně Vojtěch Scheinost, ale o třecí zápalky, někdy zvané congrévské nebo Lucifers matches, které se vyráběly z uvedených surovin a zapalovaly se protažením mezi dvěma skelnými papíry. Každopádně jsou to již regulérní zápalky, které se vyráběly i později v řadě českých továren, než je vytlačily dostupnější a „bezpečnější“ fosforové zápalky.
    Po delším bádání se podařilo zjistit i několik údajů o samotné paní Rosalii Ehrlich. Narodila se v roce 1799 v židovské rodině manželů Jakoba a Karoliny Kohn v Teplicích1). Dne 29. 8. 1819 se provdala v Bečově nad Teplou za místního obchodníka Moritze Ehrlicha2) a v letech 1820 až 1836 se jim narodilo 10 dětí. Těžko dnes říct, co tento pár přimělo k tomu, aby se v roce 1836 přestěhovali do Prahy a zahájili tam výrobu sirek. Mohla to být vidina velké obchodní příležitosti, kvůli které se zadlužil manžel Moritz? A nebo to, naopak, byly dřívější manželovi dluhy, co Rosalii přiměly vzít na sebe zodpovědnost, napsat firmu na sebe a začít podnikat? Spíše se přikláním k té druhé verzi, protože o dluzích Moritze Ehrlicha se už můžeme dozvědět dne 7. 2. 1836 z úředního listu Amtsblatt zur Prager Zeitung, kdy se kvůli pohledávce 400 zlatých dražila dnes dost neuvěřitelná věc, a to místa k sezení v synagoze v Bečově. Vyvolávací ceny byly následující:
a) sedadlo v mužské synagoze  50 zlatých
b) sedadlo v dolní ženské synagoze  25 zlatých
c) sedadlo tamtéž    25 zlatých
d) sedadlo v horní ženské synagoze  15 zlatých


    Další dražby kvůli pohledávkám se objevují v Amtsblatt zur Prager Zeitung třeba dne 18. 8. nebo 23. 8. 1836, a dražilo se různé vybavení domu, prsteny, koňské postroje či třeba piano. Malý zlom k lepšímu asi nastal v létě roku 1836, snad právě v souvislosti se zisky z prodeje sirek, a tak se v Amtsblatt zur Prager Zeitung dne 11. 9. 1836 můžeme dočíst, že Rosa Ehrlich zaplatila dluhy svého manžela v celkové výši přes 810 zlatých.

Pro ilustraci o hodnotě peněz v té době vybírám z webu idnes.cz , kde se v článku „PŘEHLEDNĚ: Čím se v českých zemích platilo a co se dalo z výplaty koupit“ dozvíme zhruba toto: 19. století – tolar, zlatka (60 krejcarů), měděné mince, šajny,
koruny, rakouská měna, ceny z 1. poloviny století:
15 krejcarů = slepice
1 zlatka 30 krejcarů = kopa vajec
12 až 32 zlatek = sud piva
60 až 100 zlatek = kráva
Kolik si tehdy vydělali? (v 1. polovině století):
zedník mistr 57 až 60 krejcarů denně
tovaryš 42 až 48 krejcarů denně
nádeník 18 až 24 krejcarů denně

    Dalším bádání v letech následujících se mi nepodařilo v tisku ani v archívech zatím nalézt takřka nic, až v roce 1839 opět zprávy o dluzích a opět to bylo v Amtsblatt zur Prager Zeitung, konkrétně dne 1. 3. 1839. Tady se píše o dluzích Moritze a Rosy Ehrlichových ve výši 18.509 zlatých, které váznou na domě Moritzova otce Davida, který zemřel, a manželé Ehrlichovi se tedy musí vypořádat s ostatními dědici.
    Aby nebylo neštěstí málo, tak podle pražské židovské matriky dne 28. 6. 1842 v Karlíně, v domě č.p. 120, umírá Moritz Ehrlich3). Rodina tehdy nadále asi v Karlíně žila a podnikala, spojení „Rosa Ehrlich“ se už ale nikde v tisku neobjevuje. Místo ní se ale nově objevuje společnost Raspe & Ehrlich.

    Pravděpodobně Rosa hledala někoho, kdo by spoluinvestoval výrobu a také pomohl uhradit rodinné dluhy. Bohužel se ale doteď nepodařilo najít cokoliv ohledně osoby s příjmením Raspe, a toto příjmení neznají ani pražské policejní přihlášky. Nevíme ale ani to, zda příjmení Ehrlich znamenalo v této firmě Rosu, a nebo zda to byl třeba její manžel či někdo úplně jiný. Doteď se nenašel žádný zápis, kde by byla uveřejněna „křestní“ jména majitelů této společnosti. Firmu Raspe & Ehrlich ale najdeme v adresářích od roku 1841 4) do roku 18515).


    Takřka od počátku se společnost Raspe a Ehrlich nějakým způsobem spojuje s významnými výrobci pečetního vosku a psacích brků, firmou Gebrüder Löwy (firma to byla asi opravdu silná, takže se například v novinách Allgemeine Zeitung des Judenthums ze dne 28. 11. 1837 můžeme dočíst, že obdrželi bronzovou medaili na výstavě českých průmyslových výrobků za pečetní vosk a brky, následně zřídili i sklad ve Vídni6), obdrželi několik privilegií na zlepšení papíru7), apod.). Gebrüder Löwy pravděpodobně nějakým způsobem převzali společnost Raspe a Ehrlich, nebo možná jen využívala privilegia Rosy Ehrlich. Každopádně ale už v roce 1840 mají vlastní privilegium, jak se můžeme dozvědět v deníku Wiener Zeitung ze dne 6. 10. 1840. Zde se oznamuje, že společnost Gebrüder Löwy a pan Adolf Altschul v Praze získali privilegium na výrobu „Schnellzündproducte“ (Chromschnellproducte).

    Další osudy této firmy by vydaly na samostatnou studii, takže se tomu už v tuhle chvíli nelze více věnovat, snad jen na závěr ukázku jejich žádosti o privilegium ze dne 30. 4. 1840, uloženo opět v Archiv der Technischen Universität, Wien.


 

V popisu žádosti (podrobnější receptura byla v samostatné příloze) pod číslem No.3335, podané bratry Löwyovými a Adolphem D. Altschulem z Prahy č.p. 681/1 ve věci nového vynálezu a vylepšení při výrobě nových chromových „rychlých zapalovacích produktů“, se ve stručnosti uvádí toto:
1. Zlepšení je v tekutině z mnoha ingrediencí, kterou se sirky namořují, čímž vznikají snadněji vyráběné bezpečnější sirky
2. Zapalovací hmota obsahuje na kyslík bohatou chromovou sloučeninu a některé další ingredience, čímž je dosaženo zapálení bez kouře a odletujících jisker, když se chromovou zápalkou škrtne o tvrdou plochu
3. Protože jsou sirky potaženy zapalovací hmotou z chromového „rychlozapalovače“, který sirky chrání před vnějšími vlivy, je možno je uchovávat řadu let, protože směs brání vlivům vlhkosti a vzduchu


Co říct na závěr?
    Bližší osudy Rosalie Ehrlich po roce 1836 se zatím nepodařilo vypátrat. S každou jednou novou odpovědí totiž vyvstávají dvě další nové otázky. Kdo stál za příjmením Raspe? Jakou pozici měla Rosa ve firmě Raspe a Ehrlich? Jakou formou spolupracovala s firmou Gebrüder Löwy? Jak dlouho Rosa vyráběla zápalky, když platnost jejího privilegia vypršela v roce 18418)? Odstěhovala se z Prahy? Kdy a kde zemřela? Od kdy se vyráběly sirky na adrese Karlín č.p. 121? Byla Rosa příbuzná se sirkařem Edmundem Ehrlichem, autorem knihy Die Zünd-Waaren-Fabrikation in ihrem neuesten Stadium der Vollkommenheit, etc vydané ve Würzburgu v roce 1858, nebo třeba s Heinrichem Ehrlichem vyrábějícím sirky v Klenčí či Markusem Ehrlichem, který chtěl vyrábět sirky v Plzni Bolevci?... Každopádně by její život stál za podrobnější bádání, snad k tomu pomůže i naše “badatelská samoobsluha“, kterou jsme zřídili na stránce www.fbadatelna.cz. Pokud bude mít někdo zájem, určitě mu rád poskytnu veškeré získané informace.

    Rosa Ehrlich musela to být na svojí dobu neuvěřitelně „silná“ žena, když se dokázala prosadit v časech, kdy ženám bylo upřeno třeba i právo volit a židovští občané nebyli bráni jako rovnoprávní členové společnosti. Jak je tedy možné, že o jejím „prvenství“ ve výrobě zápalek  v Čechách víme dosud tak málo? Důvodů je asi mnoho. Jednak se nejednalo o výrobu fosforových sirek, které řada odborníků z řad filumenie považuje za ty „opravdové“ zápalky. Jedním z důvodů může být i to, že vyhledávání informací z doby kolem roku 1840 je velice obtížné už proto, že se podklady nedochovaly, nebo ty zachovalé nejsou digitalizované a hlavně jsou všechny obtížně čitelné. Ale také to možná bylo proto, že se národním obrozencům na přelomu století tolik nehodil příběh ženy - židovky, takže se mnohem lépe za největší osobnost ve výrobě zápalek hodil ryze český synek, Vojta Scheinost, který navíc musel „bojovat proti zvůli židovského obchodníka Bernarda Fürtha“. Následně se pak příběh o židovské podnikatelce nehodil ani prvorepublikovým puritánům, nacistům už vůbec ne, a komunistická propaganda také určitě preferovala šikovného „proletáře“ Vojtěcha, který uzmul kapitalistovi oheň jako kdysi Prométheus. Ale možná to také bylo jen proto, že působení firmy Rosa Ehrlich nebylo tak dlouhé a významné, jako víc než jedno a půl století trvající výroba v Sušici…

    Pro mě ale, v každém případě, bude od dnešního dne „první sirkařkou v Čechách“ paní Rosa Ehrlich z Teplic a její podpis v české historii bychom si tak měli zapamatovat… 








Časová osa

1827 - anglický lékárník John Walker začal prodávat své Friction-lights (třecí sirky)

1830 - francouzský lékař Charles Sauria přidal do zápalné směsi bílý fosfor

1832 - za definitivního vynálezce třecí fosforové zápalky se považuje Johann Fridrich Kramerer z Ludwigshafenu

1833 – Michael Exl vyrábí zápalky v Bratislavě

1834 – 3. ledna si dává vídeňský lékárník Stefan Romer patentovat výrobu třecích zápalek.

1835 – Franz Josef Eitrich vyrábí zápalky v Pešti

1836 – 24. března Rosa Ehrlich žádá o privilegium na výrobu zápalek

1838 – vyráběl už v Sušici Scheinost sirky?

1839 – 31. října Vojtěch Scheinost získává od sušického magistrátu oficiální povolení k výrobě zápalek.

 

Prameny:
1) Židovské matriky Bečov nad Teplou, narození syna Heinricha 1821, www.fbadatelna.eu
2) Židovské matriky Bečov nad Teplou, oddací 1819, www.fbadatelna.eu
3) Židovské matriky Praha, úmrtí, 1842, www.fbadatelna.eu
4) Schematismus des Königreichs Böhmen auf das Jahr 1841
5) Handbuch des königreichs Böhmen für das Jahr 1851
6) Linzer Zeitung 17.3.1837
7) Klagenfurter Zeitung 21.5.1837
8) Beschreibung der Erfindungen und Verbesserungen, für welche in den kaiserlich-österreichischen Staaten Patente ertheilt wurden, und deren Privilegiums-Dauer nun erloschen ist (1845)

 

Milan Tomášek
V Rokycanech dne 25. 7. 2021
 

Článek ke stažení v PDF.

fBadatelna