Rokycany patří na sirkařskou mapu!

26.09.2020 21:28

(klikněte na obrázek pro zvětšení  LuT)

  Sbírám nálepky už hodně dlouho, a navíc jsem patriot mého rodného města, Rokycan. Vždycky mě proto tak trochu mrzelo, že v Rokycanech nebyla žádná sirkárna a nebyly ani nijak spojené s výrobou sirek. Tak jsem se začal víc zajímat o historii nejbližších sirkáren, především tedy továren Bernarda Eksteina. Historie Spáleného Poříčí vyšla v samostatné publikaci letos (k dostání v Infocentru Spálené Poříčí nebo na setkáních sběratelů organizovaných ČFS), ale celková "kniha" o Eksteinovských sirkárnách je pořád rozpracovaná (a ještě dlouho asi bude) a bude obsahovat informace nejen o Poříčí, ale také o Plzni, Kolovči, Nahošicích nebo Domažlicích, ale také o dalších nečekaných místech, kde Bernard Ekstein působil.

    O to víc mě tak před dvěma roky překvapila kratičká informace o tom, že pražský sirkař Jan Ferdinand Hladík působil i v Rokycanech, konkrétně v Borku.

    A tady začala skoro detektivní, ale úžasná, práce, plná vyhledávání informací, různých kombinací, ale také i slepých cest či chybných domněnek.  První "pevnější" informace se objevila ve statistické ročence Obchodní a živnostenské komory v Plzni z let 1875-1880, kde se uváděla v okrese Rokycany jedna výrobna "Holzdrahtu", tedy dřevěného drátu, suroviny pro výrobu zápalek. 


    Z práce na Eksteinovských sirkárnách jsem už věděl, že J. F. Hladík v našem regionu (konkrétně v Nových Mitrovicích a asi i ve Spáleném Poříčí) dřevěný drát vyráběl. Zásadním krokem ke konkretizaci všech malých informací do jedné zásadní bylo to, když se mi podařilo na internetu najít Rosenzweigův adresář z let 1878-79, kde se už přímo píše: Hladík J. F., výroba dřevěného drátu, Borek u Rokycan.

 

  

     Po tomto zjištění jsem se e-mailem spojil s ředitelkou rokycanského archívu, paní doktorkou Hrachovou, která mi následně hrozně moc pomohla v celém dalším pátrání. Úžasné je, že ačkoliv se s paní doktorkou vlastně doteď osobně neznáme, přesto mi s velkou ochotou a trpělivostí mnohokrát pomohla, v prvním kroku třeba odkazem na zápis v kronice obce Borek, kde se o "sirkárně" hovoří. Tak dnes už víme, že výroba dřevěného drátu byla v č.p. 56, tam kde kdysi byla, a stále dosud je, Borecká hospoda. 

    Po pokusu dohledat více v katastru nemovitostí jsem zjistil jen to, že objekt vlastnila Rokycanská městská obec minimálně od roku 1875 do roku 1885, starší záznamy bohužel nejsou k dispozici. Po delší době hledání a bádání, kdy už to vypadalo beznadějně, že se nepodaří víc zjistit, vypadly zásadní informace ze zápisů rokycanského městského zastupitelstva. Nebylo to ale z let sedmdesátých, jak jsem očekával, ale už dokonce z let šedesátých.
Podle Protokolu ze schůze obecního zastupitelstva města Rokycan ze dne 23. 12. 1868 tak dle bodu 10 (navrženého dne 10. 12. 1868) víme nyní už zcela jistě, že pražský výrobce zápalek Jan Ferdinand Hladík měl nejméně od konce tohoto roku pronajatý objekt hospody v Borku u Rokycan a vyráběl tu surovinu dřevěný drát. 

Objekt čp. 56 - Hospoda na mapě Císařském otisku Stabilního katastru.

    Navíc podle dalších záznamů z roku 1868 nakupoval pro svoji výrobu v okolí i dřevo. Totéž už prokazatelně v regionu dělal dokonce o dva roky dříve, když podle záznamu z městského zastupitelstva ze 14. 12. 1866 nabízel koupi dřeva z „čížkovské lesiny“. Možná tak ještě odněkud vypadne informace, že na Rokycansku měl provozovnu i dříve, než v doloženém roce 1868. Je ale spíš pravděpodobné, že toto dřevo jen kupoval pro svoji dílnu v Nových Mitrovicích.

Sirkař Jan Ferdinand Hladík působil v našem regionu už někdy v polovině šedesátých let devatenáctého století a zásoboval dřevěnými polotovary určitě svoji továrnu v Praze, ale možná dokonce i továrnu Bernarda Eksteina v Plzni. S ním měl natolik dobré vazby, že mu v roce 1870 prodal budovu bývalého špýcharu ve Spáleném Poříčí, kde pak vznikla sirkárna firmy Ekstein & Hirsch.

    Znova bych chtěl na tomhle místě poděkovat všem, které jsem otravoval (a asi ještě budu dál otravovat) svými nekonečnými dotazy. Děkuji jim za trpělivost, pochopení a ochotu, ale v souvislosti s Borkem teď chci poděkovat především paní PhDr. Haně Hrachové PhD. ze Státního oblastního archívu v Rokycanech. Díky těmto všem lidem dnes mohu s jistotou, a hrdostí lokálního patriota, říct, že Rokycany patří na mapu naší bohaté sirkařské historie!  
 

    Současně chci vyzvat všechny sběratele, kteří třeba váhají, jestli se do nějaké takové práce pustit, ať na nic nečekají a rozhodně začnou. Já také začal úplně z ničeho, s nulovými zkušenostmi s bádáním, pouze s velkou chutí. A výsledky se časem dostavily. Je to taková úžasná detektivka, kde na začátku vůbec netušíte, kam vás to celé nakonec zavede (třeba jen dosavadní pátrání po Eksteinových osudech mě přivedlo z Plzeňska až do malé obce Přebuz na Sokolovsku nebo do Nové Včelnice v jižních Čechách, a nakonec třeba až na místo na Zentralfriedhof Wien, I. brána, oddělení 050, řada 007, hrob 058, kde je Ekstein pohřbený). Tak jsem se od práce
na relativně známých sirkárnách Bernarda Eksteina dostal až k neznámým informacím o J. F. Hladíkovi v Rokycanech…
    Pořád je co objevovat, pořád v tom našem krásném sběratelském oboru máme spousty bílých a nejasných míst. Když pak člověk nečeká, že rovnou dostane Pulitzerovu cenu nebo že udělá objev století, tak z toho budete mít velkou radost. Takže se nebojte ničeho, když jsem to zvládnul já, zvládnete to také. A kdyby měl někdo zájem, ozvěte se, rád se s vámi o své amatérské „badatelské zkušenosti“ podělím!

Milan Tomášek
(m.tomasek@seznam.cz)
 

Článek ve formátu PDF.

LuT